Začátek školy a všední dny

Stále nemůžu uvěřit že jsem tady. Už jsem poznala hrozně moc nových lidí a míst a to jsem tu ani ne měsíc. Neuvědomuju si, že tohle je můj život na další rok. Vždycky mi to dojde v úplně náhodných momentech. Jsem opravdu moc vděčná za to že tu jsem, snažím se vážit si i úplných maličkostí. Dneska budu psát přesně o těch obyčejných dnech, kdy nikam necestujeme a neděje se nic extra významného ale přesto jsou to skvělé dny. Budu mluvit o rozdílech, kterých si tu všímám.

Moc lidí tu nemluví dobře anglicky, ale když už někdo ano tak si hrozně rádi procvičí svoji angličtinu. Minulý týden, když jsem jela ze školy domů (do školy mě většinou vozí soused a ze školy jezdím školním minibusem) povídala jsem si s jednou kamarádkou z vedlejší školy. Jeden kluk, co jel s námi slyšel, že mluvíme anglicky a chtěl taky předvést svojí angličtinu. Celých čtyřicet minut co jsme jeli domů mluvil o všem co ho napadlo. Bylo mu asi dvanáct a chvílemi mu moc nešlo rozumět, ale na to že se angličtinu naučil hraním robloxu to bylo super.

Je super že většinu lidí to, že úplně nemluvím portugalsky neodradí, naopak. Zajímají se o mě a snaží se se mnou dát do řeči. Většinou se mě ptají jaké je v ČR počasí, jestli máme sníh, jestli máme pláž, jak si ČR vedla v olympiádě nebo jaké je české jídlo.

Na začátku srpna, když jsem se ještě v condomíniu trochu nudila, mě host mamka šla představit její kamarádce v condomíniu. Shodou okolností má ta kamarádka dceru, která je stejně stará jako já. Přesto že byly obě milé jsem se na té návštěvě cítila hrozně jakože mě host mamka vnucuje a snaží se mi na sílu udělat kamarády. Holčina mi potom ale napsala a hned druhý den jsme spolu šly na čtvrteční feiru v condomíniu. I když moc nemluví anglicky, úplně se mě ujala a celou dobu tam se mnou seděla a vysvětlovala mi spoustu věcí v portugalštině, mluvila o jídle a kultuře. Na feiře mě představila několika kamarádům, některé jsem už znala, protože se bavili s mojí host sestrou. A hned se se mnou domluvila že půjdeme ven i zítra. Druhý den večer mě její rodiče vyzvedli doma a jeli jsme na pizzu s dalšími jejich kamarády. Byl to další super večer, kde jsem si skvěle procvičila portugalštinu. Další týden jsme spolu zase šly na feiru, potkala jsem další její kamarády a druhý den jsem šla k jedné z kamarádek domů. Ze "sjednaného" přátelství se stala nejlepší brazilská kamarádka, kterou tu zatím mám. Hrozně moc posunula mojí portugalštinu, seznámila mě se spoustou svých kamarádů a jsem za to vděčná.

Na začátku sprna jsem začala chodit do školy. Úroveň veřejných škol tu není moc dobrá, ale moje host sestra chodila do soukromé školy. Já tady budu celý rok chodit do její školy. Škola je v Taubaté, já bydlím v Tremembé, je to hned vedlejší město. Autem to z domova do školy trvá asi 20 minut. Škola mi trochu připomíná střední školy z amerických filmů. Třídy jsou velké a lavice po jednom. Každý den začínáme v 7:00 a končíme většinou ve 12:40, pokud nemáme tělocvik, nebo odpolední volitelné hodiny. Spolužáci jsou fajn a snaží se mě začlenit do kolektivu. Vysvětlují mi když nečemu nerozumím a ptají se mě na spoustu otázek. Ve škole je tu hodně věcí jinak. Vyučovací hodina má 50 minut. Vždycky jsou dvě hodiny a potom přestávka na 20 minut. Většinu dní máme jen 6 hodin. Nemají tu zvonek. Když je čas přestávky začnou hrát písničky, které pak hrají celou přestávku. Střední škola tu má jen tři roky, i přesto že bych podle mého věku měla být ve třetím ročníku, jsem ve druhém, protože třetí ročník je hlavně o přípravě na "maturitu". Škola je celkem malá, je tu jen 6 tříd, v každém ročníku jedna. Je tu mnohem kamarádštější vztah mezi učiteli a žáky. Učitelé znají všechny jménem a žáci taky oslovují učitelé jménem. Je úplně normální se obejmout s učitelem, když jste je třeba dlouho neviděli. Ve výuce se zatím moc nezapojuju ale opravdu se mi tu líbí.

Už jsem tu navštívila dvě oslavy narozenin. První byla jedné holky z nižší třídy, kamarádka mojí host sestry. Šlo tam i pár mých spolužaček, takže jsem tam znala celkem hodně lidí. Druhá oslava byla jedné holky z Rotary, která byla minulý rok v Texasu. Viděla jsem se s ní jen jednou na distriktním Rotary meetingu v Riu. Stejně si na mě ale vzpoměla a napsala mi. Bydlí ve městě São José dos Campos, skoro hodinu cesty odsud. Moji host rodiče mě tam ochotně vzali, udělali jsme si z toho malý rodinný výlet, dali jsme si oběd a trochu se prošli. Potom mě hodili na oslavu ze které mě vyzvedli až okolo desáté večer. Na obou oslavách bylo třeba 200 brigadeiros (čokoládové kuličky z kondenzovaného mléka) a na obě oslavy první hosé začali přicházet tak hodinu po stanoveném čase. Oslava holky z Rotary byla mnohem menší, byla u ní doma. Atmosféra tam byla úplně rodinná, vůbec se mi nechtělo odcházet. Doufám že zase brzo navštívím São José a stavím se na návštěvu.

Jedna z věcí, která je tu pro mě hodně jiná je, že se všude jezdí autem. Ráno a odpoledne jsou všude po městě zácpy. Když jdete pěšky v centru Taubaté všude je nepříjemně cítit benzín a výfukové plyny. Nevím jestli to je tím že tu jezdí víc starších aut a nebo tím že jich tu je tolik. Rozhodně tu nemám takovou volnost jako jsem měla v Praze, kde jsem mohla kamkoliv sama dojít nebo dojet tramvají. Všude je potřeba dojet autem. A když jsem třeba chtěla jít po škole ven s výměnnou studentkou z Německa, báli se nás pustit samotné.

Daším rozdílem je odpad. Brazilci určitě žijí méně ekologicky než Evropani. Možná to je znakem všech rozvojových zemí. Když jdete nakoupit, nákup dostanete v deseti igeliťácích, nikdo si svoje tašky nenosí. Kupují si tu věci v úplně zbytečných plastech. Třeba nakrájené ready to eat ovoce v plastových krabičkách. A odpad se tu vůbec netřídí.

Codomínia už jsem zmiňovala hodněkrát. To pro mě byl asi největší kulturní šok. Ze začátku mi to přišlo hodně zvláštní a nepraktické v tom že je to dál od centra a jediný zpusob jak se tam dostat ja autem. Když zrovna není nějaká akce v klubu není toho v condomíniu moc co dělat. Jedniný obchod tu je samoobslužný micro obchůdek na ty nejnutnější věci. Ale už jsem si na to celkem zvykla. V condomíniu se můžu sama procházet ve dne i v noci a nikdo se o mě nebude bát. Už jsem si tam našla pár procházkových tras po okrajích, kde je hodně stromů a více přírody. Jsou tam banánovníky, avokádovíky i mangovníky, termitiště a hodně ptáků. Jednou jsem dokonce viděla tukana :D. Po celém condomíniu se volně pohybují slepice. Dozvěděla jsem se že nejsou jen na vajíčka ale taky trochu kvůli bezpečnosti. Prý vyzobávají škorpióny.