Do hlubin největšího pralesa na světě

Do hlubin největšího pralesa na světě

Aneb pokračování vyprávění o Amazonii

Noc v pralese byla poměrně klidná jakmile jsem přestala myslet na to, co by se mohlo schovávat v okolí našeho přístřešku. Vyspala jsem se dobře, ale okolo čtvrté hodiny ráno mě vzbudil vzdálený řev, který jsem nedokázala identifikovat, ale poměrně mě vyděsil...

Po dlouhé odmlce se vracím se zbytkem povídání o mém výletu do hlubin Amazonie. Budu mluvit o dalších zážitcích, zkušenostech a zvířatech, která jsme na cestě potkali. Článek jsem částečně sepisovala už někdy na jaře, bohužel jsem ale ke konci výměny ani po návratu neměla dost času článek dokončit. Jak se říká, lepší pozdě než nikdy.


V průběhu našeho pobytu na řece jsme průběžně přicházeli do kontaktu s místní faunou. Slyšeli jsme opice z lesa, na loď přilétaly obří můry a čas od času jsme viděli ryby ve vodě. Nejvíce pozornosti získávali delfíni. Několikrát za den si někdo všiml že nad hladinu vykoukla obří růžová ploutev, nebo že dokonce vyskočil celý delfín! To jsme se pak všichni seběhli a chtěli se na delfína taky podívat.

Když nám řekli že jdeme plavat s delfíny těšila jsem se, ale zároveň jsem se bála že to bude nějaká turistická atrakce, kde se k delfínům vůbec nechovají hezky a jde jim jen o zisk. Zážitek mě ale naštěstí příjemně překvapil.

Naše loď nás zavezla k malému domku na vodě, kde bylo molo a platforma ponořená ve vodě. Byla to taková pečovatelská stanice, kde se o delfíny starali a měřili jejich populaci. Postupně jsme všichni slezli na platformu do vody, pečovatel přilákal delfína rybou a my si ho mohli pohladit. Delfíni tam normálně volně žili a kdykoliv si mohli přijít pro rybu. Chvíli jsme museli čekat, než se nějaký ukázal. Pečovatel ho tam pak krmil rybami, aby chvíli zůstal a my si ho mezitím mohli pohladit.

Musím přiznat že jsem měla trochu strach (jak jde vidět z mého výrazu na fotkách). Delfín je opravdu velký, meří až 2,5 metrů, a má ostré zuby a malá očka. Nejsou to úplně roztomilá zvířátka jak by si někdo mohl myslet. Nicméně všichni jsme se chovali ohleduplně a delfín taky, takže se nikomu nic nestalo. Měli jsme podle mě celkem jedinečnou příležitost dostat se do tak blízkého kontaktu s ohroženým tvorem. Ještě bych chtěla dodat, že oficiální název  sladkovodních růžových delfínů je delfínovec Amazonský.

Na stanici se nestarali nejen o delfíny, ale také o velice unikátní a zvláštní ryby jménem Arapaimy. Arapaima velká je živoucí fosílie, jedna z největších sladkovodních ryb na světě (měří přes 3 metry a může vážit až 200 kilo). I přes to že je to ryba, je schopná dýchat vzduch nad hladinou. Na stanici měli několik v takovém velkém tanku a my si mohli zkusit vytáhnout je nad hladinu pomocí obřího prutu. Tahle aktivita už mi nepřišla tak neškodná jako pohlazení delfína, řekla bych že ryby v tom tanku úplně nejspokojenější nebyly. Nicméně bylo opravdu fascinující je vidět takhle naživo.

Šestý den jsme ještě před východem slunce vyrazili rybařit. Rozdělili jsme se do malých kanoí s bambusovými pruty a s kouskem hovězího jsme čekali na piraně. Překvapilo mě kolik jsme jich ulovili, každou chvíli někdo jednu vytáhl. Každá byla jinak zbarvená a jinak veliká, jejich zuby se na první pohled zdály maličké, ale když k nim náš průvodce nastavil malou větvičku zuby piraní se vysunuly a tu větvičku rozdrtily. Kdykoliv jsme nějakou vylovili, piraně sebou vždy hodně házely, takže se jednou dokonce stalo že se jedna utrhla z háčku a dopadla do naší loďky. Pan průvodce nás varoval, že takhle vzniká většina zranění a incidentů spojenými s piraněmi. Není to tak, že byste vlezli do vody s pořezanou rukou, piraně by ucítily Vaši krev a zaútočilo by na Vás celé hejno. Zranění se stávají výhradně při rybaření. Po vylovení jsme zase všechny piraně vrátili zpátky do vody.


Odpoledne jsme navštívili komunitu místních cablocos, rasa lidí se smíšeným evropským a indiánským původem. Pozvali nás do jejich skromné školy, na workshop vyrábění šperků ze semínek, a ukázali nám jejich projekt pomoci říčním želvám. Ukázali nám jejich mladé želvičky a nechali nás některé vypustit do přírody. V Amazonce žije 5 druhů želv a všechny jsou kvůli globálnímu oteplovaní ve velkém nebezpečí. Jedním z důvodů je, že to jaké pohlaví želvičky se vylíhne záleží na teplotě, čím větší je teplo, tím více se líhne samiček. Tento projekt se proti tomu snaží bojovat a snaží se udržovat populaci sladkovodních želv při životě. V komunitě jsme strávili několik hodin, naučili jsme se tedy hodně o jejich každodenním životě. Všichni bydlí v extrémně jednoduchých a malých dřevěných domcích (Amazonie je poměrně blízko rovníku, takže je tam teplo po celý rok a problémy se zimou nemají). Komunita se nachází daleko od civilizace, ale úplně odřízlí od civilizace nejsou. V komunitě je jeden krám, kam jim čas od času dovážejí zboží.
Poslední čtyři dny jsme hlavně trávili čas spolu s ostatními výměnnými studenty. Na naší lodi byli lidé z Austrálie, Taiwanu, Indie, Norska… no prostě z celého světa. Těžko se vysvětluje jak skvělý pocit je trávit čas s ostatními inboundy. Byli to studenti z celé Brazílie, které jsem nikdy předtím neviděla, ale přesto bylo hrozně jednoduché udělat si kamarády. Všichni jsme si prošli podobnými situacemi a tak nějak si rozumíme. Na lodi nebyly ani oddělené pokoje, takže jsme spolu trávili 24/7, ale stejně jsme pořád měli o čem mluvit. Na loď zavítal také zakladatel Belo Brasil a expertka na turismus a udržitelnost, oba byli kdysi výměnnými studenty. Přišli nás pozdravit, trochu si popovídat a dali nám skvělou přednášku o klimatu a udržitelnosti.

Předposlední den jsme se vydali do hloubi pralesa. Bylo zásadní, abychom se více seznámili s pralesem a naučili se základy přežití. Po vypotřebování litrů repelentu nás kanoe dovezly na břeh, tam, kde začínal les. Potkal se tam s námi průvodce z místní komunity cablocos se kterým jsme se vydali na kratší trasu lesem. Po cestě jsme dělali zastávky kde nám vysvětloval, předváděl a vyprávěl nejrůznější věci. Podělil se s námi například o to, že když jeho rodina byla v nouzi lovili i opice aby měli co jíst. Začali jsme tím jak využít palmové listy. Jak si z nich udělat přístřešek, misku nebo třeba jak pomocí listů vyšplhat na palmu. Dále jsme se dozvěděli jak se chránit před různými zvířaty, nebo jak přečkat bouřku.

Poslední noc jsme nestrávili na lodi, ale přímo v lese. Spali jsme v hamakách pod jednoduchým přístřeškem. Všichni jsme měli z lesa respekt po tom co jsme se dozvěděli kolik jedovatých zvířat tam žije. Před spaním jsme si všichni pověsili naše hamaky a šli poslouchat další příběhy od našeho průvodce. Vyprávěl nám legendy o růžových delfínech, jak je dříve (a někteří i dnes) považovali za posvátné a zároveň z nich měli velký respekt. Věřili že se delfín v noci mění na člověka. Také jsme slyšeli legendu o tom, jak vznikla palma açaií.

Noc v pralese byla poměrně klidná jakmile jsem přestala myslet na to, co by se mohlo schovávat v okolí našeho přístřešku. Vyspala jsem se dobře, ale okolo čtvrté hodiny ráno mě vzbudil vzdálený řev, který jsem nedokázala identifikovat, ale poměrně mě vyděsil. Šla jsem se zeptat naší vedoucí, která už taky byla vzhůru, řekla mi že je to opice, které se říká “howler monkey”. Když jsem si o ní později něco zjišťovala dozvěděla jsem se, že jde o pravděpodobně nejhlasitější opici na světě, česky se jí říká vřešťan. Přikládám video kde si ho můžete poslechnout: vřešťan.

Po tom co se všichni probudili a podělili se o jejich zážitky z noci (cesta na kadibudku, kde čekal obří pavouk), jsme se vrátili zpátky na loď. Neradi jsme si všichni začali balit tašky. Přišlo na taky na dlouhodobý zvyk výměnných studentů a tím je podepisování vlajek. Všichni víme, že ať už jsme si za ty dva týdny udělali sebevětší pouta, tak je velmi malá šance, že by jsme se se všemi znovu setkali. Proto podepisujeme vlajky. Píšem na dlouhé vzkazy, nebo jen obrázky a jména. Je to malé gesto, které ale slouží jako skvělá připomínka. Spoustu vlajek pak končí u výměnných studentů doma na zdi, kde si pořád dokola čtou vzkazy od kamarádů, které potkali tisíce kilometrů od domova. Já jsem za tu mojí vlajku moc vděčná.

Po rozloučení se s týmem na všech třech lodích jsme se vydali na letiště, kde nám postupně začala odlétat letadla do různých brazilských měst, zpátky k host rodinám.

Tenhle výlet bylo vážně to “advnture of a lifetime”, které jsem doufala že v Brazílii zažiju. Zdaleka jsem v tomto článku nepopsala všechno co jsem v Amazonii zažila. Učila jsem se dělat tapiokové placky a šerky z přírodnin od místních obyvatel. Byla jsem na stanici, která zachraňuje ohrožené sladkovodní želvy. Setkala jsem se s lenochody i krokodýly, ale už Vás s tím dál nechci nudit. Pokud by Vás něco z toho zajímalo můžete zanechat komentář. 

Doufám že se mi atmosféru Amazonie podařilo zachytit alespoň trochu. Příští článek už bude zase o něčem jiném (a taky dříve než za půl roku). Děkuji za přečtení a užijte si bohatou galerii.

Je Amazonský deštný prales bezpečný?

Pokud jste nezkušený cestovatel na volné noze tak rozhodně ne. Ani Brazilci, kteří nebydlí přímo v pralese by se tam bez doprovodu neodvážili. Ovšem pokud je s Vámi někdo zkušený a Vy respektujete jeho rady a pokyny, tak jste zcela v bezpečí. Nikdy ale nesmíte zapomenout na to, kde se nacházíte a jací nebezpeční živočichové a rostliny tam žijí. Měli byste vždy být na pozoru, přijít vybavení, nikdy neopouštet ověřené cesty a hlídat si čas, aby se Vám nesetmělo.

Jsou piraně opravdu tak nebezpečné jak se říká?

Ano, jsou nebezpečné. Ale rozhodně ne tak moc jak si většina z nás myslí. Na to aby jste byli napadeni piraňou rozhodně nestačí aby jste plavali poblíž místa kde se nachází. A to ani kdyby jste byli pořezaní a tekla Vám krev. Amazonské piraňe se živí menšími rybami, korýši i rostlinami, lidí se bojí. V nebezpečí jste pokud pyraně lovíte, může se stát že vám vyklouzne a vážně vás pokouše. 

Je setkání s růžovými delfíny etické?

I přes mojí prvotní myšlenku, že pokud delfíni nejsou drženi v zajetí nijak jim turisti neškodí, musím říct že to správné rozhodně není. Už jenom to, že organizace delfíny přikrmují je problematické, narušuje to jejich přirozené fungování a může to způsobovat agresi mezi delfíny. To že jsme měli možnost si na delfíny sáhnout je ještě problematičtější. Jsou to divoká zvířata žijící v divočině, neměli přicházet do tak blízkého kontaktu s lidmi. Úplně v pořádku je sledovat delfíny z lodi. 

Read more